E1
Jmenuji se Adolf von Himmel a toto je můj příběh:
Byl jsem jen 15tiletý kluk, který rád pomáhal ostatním. Často jsem proto slýchával, že jsem něco jako Anděl.
Jednou jsem šel do školy a po cestě jsem viděl kluky ze školy ubližovat mému kamarádovi Gilbertovi. Rozeběhl jsem se a snažil se Gilbertovi pomoct. ,,Nechte ho být” Zvolal jsem. Oni se však jen zasmáli a pokračovali. Chytl jsem tedy Gilberta za aktovku a odešli jsme. Ti kluci nás neměli rádi, a tak si na nás vylévali svůj vztek.
,,Půjdu za paní učitelkou Gertrůdou Ottovordemgentschenfelde jí pomoct.” Pomáhal jsem takhle paní učitelce Gertrůdě Ottovordemgentschenfelde každé ráno. Dnes jsem ji vzal učebnice, které potřebovala a ona s úsměvem prohlásila: ,,Adolfíku ty jsi anděl!” Takhle to pokračovalo až do toho dne, kdy si na mě počkali. Ten den se Gilbert choval divně, měl jsem pocit, že mi něco tají. Pak mi to docvaklo. Zradil mě! Když mě ostatní bili, viděl jsem ho, jak to jen pozoruje. Náhle se objevilo auto, ze kterého vystoupil můj táta. Ihned se všichni rozprchli. Táta mě odvezl domů. Od toho dne se to už jen zhoršovalo. Rozhodl jsem se svůj život ukončit. Měl jsem plán. Uprostřed hodiny fyziky jsem vyskočil z pátého patra.
Probudilo mě bílé světlo. Byl jsem v nebi, zvedl jsem se a uviděl bludiště ze kterého vycházel podivný zvuk, a tak jsem se tam vydal. Zanedlouho jsem spatřil Anděla uvězněného pod kořeny stromu. Anděl se mi představil: ,,Vítám tě Adolfe, jsem Zdena.” Neotálel jsem a pomohl ji z podkořenů. ,,Prošel jsi zkouškou” Poté mě Zdena zavedla za bohem a ten držel v ruce RedBull. Otočil se na mě a prohlásil: ,,RedBull vám dává křídla!”
Od této chvíle hlídám a opatruji studenty ze třídy E1.
T1
Daleko vzhůru na nebesích na místě zvaném Nebe žil zřejmě nekonečný počet andělů. Každý anděl měl svoje určené povolání a jeden z nich, která se jmenovala Karla, byl anděl strážný, který byl přirazen na službu k osmiletému klučinovi se jménem Pepa.
Karla, neviditelná lidskému oku, přiletěla k Pepovi a představila se mu. Samotný Pepa sice andělovu řeč neslyšel, ale jeho duše poslouchala každý slovo. A tak započalo jejich partnerství.
Jednou v zimě Pepa seděl vedle rozežhavených kamen, když vtom ho napadlo, jaký asi je takový dotyk kamen? Když už k nim natahoval paži, včas ho vzpamatoval Karlin výkřik. Ruka se vrátila zpět k majiteli. „Pepíku, ty jeden holomku nevychovanej!“ spustila Karla, „Kdo si myslíš, že jseš? Ještě jednou něco takovýho zkusíš a přelomím tě vejpůl, jak kdybys byl samotný antikrist!“
Marně doufala, že její řev dá dalším problémům utrum. Mýlila se. Na jaře Pepa skoro snědl jedovaté bobule, v létě si skoro běžel hrát s medvědem na babu, na podzim ho skoro přejel vlak, a tak dále. Karla pracovala nepřetržitě. „Pepíku, nelez na ten útes! Pepíku, polož ten ohňostroj! Pepíku, ty pitomče, přestaň pít to bělidlo, nebo ti tu flašku narvu rovnou celou do hrdla!“
Bohužel, i nebeské bytosti někdy dojde trpělivost, a když se Pepa na kole hrnul z prudkého kopce závodní rychlostí, už neměla chuť něco naříkat, a než si to rozmyslela, Pepa už, po nárazu do kamínku, prováděl několikanásobné salto vzduchem ještě před tím, než seškrábal svojí bradou prach z asfaltu.
Když Karla zodpovídala Bohu za své činy, chtěla udělat cokoliv, aby nepřišla o svou práci. Bůh se jí rozhodl vyhovět, pokud splní jeho trest. Musí osobně strávit neurčitý počet let dole na zemi v podobě malé sošky. Proto Karlu proměnil v dřevo a shodil ji z nebes, odkud padala dolů volným pádem jako tehdy malý Pepa.
O1
Jednoho dne, konkrétně 4. září, vznikla naše třída O1, postupně jsme měli šanci objevovat naši školu Sosik a jak jsme se poznali se školou, tak jsme zjistili, jak naši školu dokonce zlepšit. A jednou z cest, jak toho docílit, je právě tato akce. A tak jak náš anděl pomůže nám zpříjemnit naši školu, tak náš andílek Vlasta bude i pro nás velkým pomocníkem a talismanem. Je to dobrý anděl a chce být ve správných rukou.
Odkud se vzal náš anděl? To přesně nevíme a Vlasta nám povídá, že je to Top Secret, takže se to asi nedozvíme. Anděl Vlasta s námi byl od samého počátku, chránil nás před testy, dával naši třídu dohromady a vedl nás na správnou cestu. Náš anděl, krásný jak hvězda na nočním obloze, je milý a rád pomáhá všem. Pokaždé, když píšeme test, podporuje nás a dává nám naději a štěstí. Bez anděla by byla celá třída na dně Atlantského oceánu.
Ale však jeho fyzická verze se začala utvářet až postupem času. Nejdřív to bylo jen nějaký kus dřeva, který jeden statečný spolužák našel v lese, pak dostal svá krásná křídla s pomocí spolužačky, která pracně vyhledávala perfektní peří pro našeho anděla, a nakonec se vtělil i sám anděl. Všichni jsme byli spokojení a nadšení.
A tak jako Dobrý anděl pomáhá nemocným lidem a jejich rodinám tak i vy můžete mít svého anděla, stejně jak říká básník Karel Kryl ve své písni Anděl, i u sebe doma. A váš anděl nad vámi nikdy nezlomí hůl, bude vás milovat, chránit a pomáhat vám stejně jako pomohl nám.
S láskou, O1
S1A
Příběh o andělu Alexiovi
Budu Vám vyprávět příběh o zemi, která byla plná kouzel a pohádkových bytostí a o andělovi, který v ní žil. Jeho jméno bylo Alexius. Alexius byl pohádková postava, která měla křídla z jemného stříbra a vlasy jako zlatý paprsek slunce. Jeho oči zářily radostí a laskavostí a právě laskavost rozdával všude, kam jeho kroky mířily.
Alexius byl poslán do světa lidí, aby šířil lásku a dobro. Každý den se spousta lidí obracela právě na něj, prosila ho o pomoc nebo jen potřebovala slyšet slovo povzbuzení. Alexius nikdy neodmítnul, byla ochotný naslouchat a pomáhat všem, kdo ho potřeboval. Jeho křídla se leskla, když dával lidem naději a štěstí.
Alexius žil v malém domě u lesa, kde měl zahradu a spousty přátel ze zvířecí řiše. Zvířata se ke svému andělskému přítelovi chovala s úctou a laskavosti, a on je měl také rád. Každý den spolu trávili čas, povídali si a sdíleli radosti i starosti.
Jednoho dne se v pohádkovém království objevil démon. Začal způsobovat zlo a nepokoje, a lidé žili v obavách. Alexius se rozhodl, že je čas zakročit a použít svou andělskou moc k zastavení démona.
S pomocí svého kouzelného meče, který mu byl svěřen, se Alexius postavil temnému démonovi. Srdce plné odvahy a spravedlnosti přemohlo zlo, a království se vrátilo k míru a štěstí.
Alexius se vrátil zpět do svého domova u lesa, kde byl znovu obklopen svými přáteli ze zvířecí říše. Všichni v království věděli, že mají andělského ochránce, který bdi nad jejich světem a nedopustí nic zlého. Tento příběh se stal legendou, kterou si vyprávějí lidé od generace ke generaci.
S1B
Je pondělí ráno a jde se zase do práce. Stavíme teď velký bytový dům. Už se ale těším na Pepu. Pepa je anděl. Nebyl jím ale vždy. Pepa byl dřív jedním z nás. Vždy se snažil všechny ochraňovat, ale nikdo nechránil jeho. Byl strašně šikovný a rád přidal ruku k dílu i mimo jeho povinnosti. Jednou, když dělal výškové práce, spadl a nikdo si toho ani nevšiml. Když se dostal před nebeskou bránu, měl pouze jedno jediné přání. Zůstat na stavbě a chránit všechny své kamarády. Andělé si nejdřív nebyli jisti, ale když se spolu všichni poradili, uznali, že by se jim takový parťák hodil. Pepu čekalo mnoho učení a získávání nových dovedností, ale jakmile vše zvládl, pustili ho zpátky na zem. Ale nyní už jako hotového anděla. Na stavbě od té doby vše hlídá, dává pozor a chrání dělníky, aby se jim nic nestalo. Nejednou pomohl zachránit situaci, která by skončila velmi nebezpečně. Třeba když Martin zůstal úplně nahoře, začala rychlá a prudká bouřka a bylo potřeba, aby se dostal v bezpečí dolů za ostatními, kteří na něj bezmocně koukali. Jindy třeba, když byl Ota na žebříku ve výšce a nikdo ho nedržel, protože už měli dělat dávno něco jiného. Ostatní doháněli, co již mělo být hotovo. Ale nepomáhal jen při výškových pracích, ale i třeba když prasklo vodovodní potrubí a základy skoro ujeli, protože byly špatně postavené a půda úplně mokrá. Jak tedy vidíte, tak i když vám nikdo nepomáhá, neznamená to, že vy nemůžete pomoct. Vždy se pomocná ruka hodí, i když to není na první pohled vidět.
E2
Stalo se to na jaře, kdy všechno kolem sebe ožívalo a v srdci sedmnáctiletého Tomáše to vřelo nejen kvůli blížícím se zkouškám. Na chodbách střední školy, kde se většinou mluvilo o sportu, hudbě nebo nejnovějších filmech, Tomáš zahlédl Elišku. S jejími dlouhými vlasy barvy slunečního svitu a úsměvem, který by rozzářil i ten nejtemnější den, se mu zastavil dech.
Nejdříve to byly jen krátké pohledy ve třídě. Tomáš často nacházel důvody, aby šel kolem její lavice nebo si vybral místo blízko ní v knihovně. Ale slova mu nějak uvázla v krku.
Eliška, naopak, zdála se nevědoma Tomášova zájmu. Byla živá, vtipná a vždy obklopená skupinou kamarádů. Tomáš se cítil, jako by stál na druhé straně neprůstřelné skleněné stěny.
Pak přišel školní ples. Tomáš si vzal odvahu a požádal Elišku k tanci. K jeho překvapení a radosti řekla ano. Na parketu, kde se snoubily tóny starých i nových písní, se stali jedinými lidmi na světě. Tančili a smáli se, a Tomáš si všiml, jak Eliška na něj dívá se stejným zájmem, jaký cítil on.
Když ples končil, Eliška vzala Tomáše za ruku. “Nemusel jsi čekat až do plesu,” řekla s roztomilým úsměvem. “Všimla jsem si tě už dávno.”
V tu chvíli Tomáš pochopil, že láska, podobně jako jaro, přichází tiše, ale s neuvěřitelnou silou. Od té noci už nebyli jen spolužáci. Stali se nerozlučnými přáteli a postupně i něčím víc.
Ačkoli se jejich příběh teprve začínal psát, oba věděli, že toto jaro změní jejich životy navždy.
T2
Tato soška byla vyřezána jedním starým řezbářem. Měla zvláštní schopnost – když na ni lidé upřeli pohled, cítili okamžitě klid a mír na duši. Stála na starém stolku v malém kostele na samém konci vesnice.
Jednoho dne přišel do kostela malý chlapec jménem Jakub. Byl smutný a zoufalý, protože právě ztratil svého milovaného psa. Usedl před dřevěného anděla a tiše se modlil. Jakubovi se zdálo, že mu anděl dává naději a sílu.
Když se vrátil domů, objevil svého psa jak na něj čeká přede dveřmi. Jakub byl šťastný a vděčný. Věděl, že mu anděl ukázal cestu domů.
A tak anděl pokračoval ve svém poslání – přinášel lidem klid, naději a ukazovat jim cestu ke štěstí.
V tomto poslání pokračuje až doteď a pomáhá všem stejně jako pomohl Jakubovi.
O2
Byla jednou jedna malá vesnice, kde žilo mnoho lidí. Jednoho dne se nad vesnicí rozhostila temnota a zoufalství. Lidé byli v nebezpečí a potřebovali pomoct. V tu chvíli přiletěl překrásný andílek. Měl zářící zlaté vlasy a okouzlující křídla. Byl odhodlán celé vesničce pomoci a zachránit její obyvatele. S pomocí svých andělských křídel se vydal na cestu. Procházel temnými lesy a nebezpečnými horami, až nakonec dorazil do vesnice.
Postavil se temnotě a s pomocí svého andělského světla osvítil cestu všem lidem. Pomohl jim najít sílu a naději a společně se postavili proti nebezpečí. Díky andílkovi se vesnice proměnila v místo plné radosti a lásky.
Andílek po svém dobrém skutku odletěl zpět do andělských nebes. Stále ale dohlížel na celý svět a také na každého znám a kdyby bylo nejhůř objeví se a zachrání nás.
S2A
Andělské miminko
Na nejvyšších oblačných vrcholech existovaly zvláštní mraky plné krásných perel. Tyto
perlové mraky byly domovem malého anděla jménem Celestia.
Celestia měla krásná křídla a
oči zářicí světlem.
Celestia byla známá pro své lenošeni na těchto perlových mracích. Místo toho, aby se věnovala andělským povinnostem, raději polehávala na perlových mracích a pozorovala západ slunce.
Když slunce zapadlo, rozsvítilo nebeskou oblohu tisíce hvězd. Každá hvězda připomínala, jak krásný je svět.
Jednoho dne přišel k Celestii anděl Michael a ptal se, proč lenoší, místo aby plnila své
povinnosti. Celestia se usmála a řekla: „Vidím krásu světa a obdivuji jeho stvoření. To je můj způsob, jak sloužím Bohu – těším se z jeho díla.“ Michael pochopil a usmál se na ni. Věděl, že každý anděl má svůj vlastní způsob, jak sloužit nebi. A tak Celestia pokračovala ve svém lenošení na perlových mracích, pozorující krásu světa a šířící pokoj svým klidem.
S2B
Spadl z nebe anděl, kde se vzal nevěděl. Sám samotinký, nevěda, kam by se poděl. Na zemi tam seděl bylo mu do pláče, tu zahlédl postavu se k němu trmácet.
Anděl, ztracený v cizím světě, jež z nebe spadl, našel se v neznámem světě, seděl sám pláčem zoufalý, ale neztrácel hlavu.
Když náhle přišel hlas, jenž ho povzbudil. Svými slovy anděla chápal, na jeho místě by také tápal a pravil: „Víš, ne všichni andělé jsou v nebi doma, někteří z nich spadnou, ale musí vstát znova.“
Anděl, jež z nebe spadl, poslouchal slova hlasu, která mu dodala odvahu. Stále cítil smutek a ztrátu, ale najednou začal vnímat okolní svět kolem sebe. Viděl krásu přírody a cítil lásku, lidí kteří ho přijali.
Když se anděl do života zapojil, začal svou vlastní cestu na zemi. Pomáhal lidem v nouzi, pomáhal těm, kteří trpěli. Jeho přítomnost přinesla do životů světlo a naději.
Anděl rád vzpomínal na život nebeský. A však život pozemský, byl zcela odlišný, plný výzev a dobrodružství, která ho čekala na každém kroku.
Anděl putoval mezi lidmi, přinášejíc radost a lásku. S každým dnem nacházel nový smysl a sílu ve své existenci na zemi.
Mezi lidmi se brzy rozneslo, že mezi nimi je anděl, který působí na zemi. Anděl jež kdysi na nebesích působil se stal symbolem lásky a ochrany celé krajiny.
Tento příběh nám připomíná, že každý z nás může být andělem pro druhé, a že naše místo na tomto světě není vždy to, které si původně představujeme.
T3
Celestia, ochránkyně a anděl našeho světa. Využívá své zářivé světlo a krásu, aby pomohla bezmocným, zachránila ty, kteří se nedali zachránit, dala naději beznadějným.
Její přítomnost vnesla do pustého města klid a teplo. Jemným dotekem napravila zlomené duchy a její zářivý úsměv v každém zažehl naději. Ta naděje je pak věčná.
Její oči, hluboké tůně soucitu, odrážely sny smrtelníků. Celestia zanechala v lidském duchu nesmazatelnou stopu, trvalou připomínku toho, že i v temnotě převládá nebeská záře laskavosti.
O3
Třída O3 se na poslední chvíli rozhodla, že vyrobí anděla, aby se také zapojili do školní akce Andělské klepání. Tento andělíček nemá nějaký krásný příběh, ale je originální svým vzhledem.
Na tomto andělíčkovi jsme pracovali 4 dny a snažili se jen a jen vylepšovat, aby byl jiný než ostatní. Andělíčka jsme vytvořili tak, jak jsme si ho představovali, když jsme byli malí a rodiče nám o něm povídali. Pod pojmem ANDĚL STRÁŽNÝ, který nás má chránit a provádět na cestách. Andílka jsme postavili do sněhu, protože nám připomíná zimu a Vánoce. Příští rok nás vede k maturitě, tak snad nám všem přinese štěstí!
K našemu andělíčku jsme vymysleli básničku:
Andělé nás v temnotě neopustí,
Světlem a láskou nám cestu ukáží.
Vítr je hladí a s nimi tiše šeptají,
Že v životě nikdy nejsme sami.
S3A
Jednoho večera se anděl jménem Josef rozhodl sestoupit na Zem, aby prozkoumal, jaké to je být námi.
Převlékl se do lidského oblečení a přicestoval mezi nás.
Josef prožíval všechny lidské radosti a starosti. Chodil do práce, setkával se s přáteli a dokonce se zamiloval do krásné ženy .
Snažil se pomáhat lidem kolem sebe a šířit lásku a radost.
Lidé kolem něj si všimli jeho neobyčejného záření a laskavosti. Stal se inspirací pro mnoho lidí a pomohl jim najít světlo v temných časech.
Jeho příběh se rychle rozšířil a lidé začali věřit, že andělé mohou žít mezi námi. stal se symbolem naděje a lásky pro celý svět.
A tak žil Josef jako lidský anděl stále šířící lásku a radost mezi námi. Ať už je to jen příběh nebo skutečnost, věřím, že andělé mohou být všude kolem nás. Andělé, přinášející naději v lepší život.
T4
Každý si svého anděla představuje trochu jinak. Někoho anděl má dlouhé bílé šaty až k zemi, druhý zas dlouhý rudý plášť. Ale vzhled není to, co je důležité. Důležité je, že nás každým krokem chrání a že se na něj můžeme spolehnout v každé životní situaci. Proto jsme se rozhodli do našeho anděla nevkládat moc vlastních představ, protože za chvíli to nebude náš anděl, ale někoho z vás. Bude vás chránit, bude vaší oporou a bude vás provázet celou vaší životní cestou.
O4
Seraphiel
V nebeské tapisérii nebes se vynořil anděl jménem Seraphiel, jehož původ byl příběh protkaný vlákny kosmické magie. Zrodila se z dechu vesmíru, stvoření zažehnutého harmonickým spojením hvězdného světla a kosmické energie.
Seraphielova zlatá křídla se poprvé rozvinula, když se zhmotnila ve vesmírné svatyni. Každé pírko se třpytilo esencí dávných souhvězdí a její přítomnost vypouštěla nebeskou záři. Éterické bytosti, které byly svědky jejího narození, jí udělily jméno Seraphiel, což znamená „Princezna vysokého andělského řádu“.
Její záměr se rozvinul s nebeskými větry a stala se vyslancem naděje a inspirace. Její zlatá křídla nesla tíhu kosmické moudrosti a její oči zachytily odrazy galaxií, které ještě nebyly stvořeny. Když se vznášela nebeskými říšemi, harmonie jejích křídel odrážela nebeskou melodii, rezonující vesmírem.
Seraphielina zlatá křídla nebyla pouze okrasná; byly kanály kosmické energie. Jediným máchnutím dokázala zaplést hvězdný prach do snů a jemným dotekem napravit vlákna osudu. Její nebeské povinnosti ji zavedly do říše smrtelníků, kde její zlatá křídla vrhala jiskřivou záři a osvětlovala cestu potřebným.
Legendy o Seraphielovi, andělu se zlatými křídly, se šíří vesmírem. Smrtelníci se ve svých nejhlubších chvílích zoufalství dívali na noční oblohu a hledali uklidňující záblesk jejích křídel. Stala se symbolem odolnosti a majákem světla v obrovském kosmickém prostoru.
Nemohla s námi však zůstat na věky, a tak Seraphiel pokračovala v tanci mezi hvězdami. Její zlatá křídla zanechávala stopy hvězdného prachu, které se třpytily v tapisérii vesmíru. Zanechala nám tu však to nejdůležitější, víru, touhu a naději. S jejím éterickým ozářením možná zvládneme i maturitní zkoušky.
S4B
Sněžná Andělka
Jednoho dne během procházky po obloze jsem skrz oblaka zahlédla něco, co mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodla vydat se dolů, a to místo prozkoumat. Bylo opravdu krásné. Pod mými chodidly jsem najednou cítila příjemné šimrání. Bylo to, jako chodit po obláčku, což jsem měla velmi ráda. Procházela jsem se celá nadšená, jak moc mi to připomínalo oblohu. Ušla jsem dlouhou cestu, když v tom se kolem mě začaly objevovat bílé chomáčky připomínající hvězdy. Nic hezčího jsem ještě neviděla. Padaly kolem a pokaždé měly jiný tvar. Pro sebe jsem si říkala, že je to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila a pokračovala jsem v chůzi tou krásnou tichou krajinou. Šla jsem pořád dál a dál. Z ničeho nic jsem začala cítit mravenčení v celém těle. Podívala jsem se a uviděla jsem na sobě malá lesklá místa. Hlavou mi proběhlo, že všechno kolem mě je překrásné i ty zvětšující se flíčky na mém těle, ale pořád jsem nevěděla, co se se mnou děje. Hýbalo se mi čím dál hůř a moje křídla mě přestala poslouchat. V tu chvíli jsem pochopila, že se nedostanu zpátky na oblohu a je mým osudem navždy zůstat v této čarovné zemi. Postupně jsem ztuhla úplně a v mém těle zůstaly pouze střípky mé duše, které budou už napořád zářit a přinášet radost všem, kteří budou mít šanci mě spatřit. Nezůstala jsem osamocená dlouho. Jednoho dne mě našla dívka, která se rozhodla, že šanci mě spatřit by mělo dostat více lidí a odnesla mě do zvláštní budovy ozdobené těmi krásnými věcmi, které padaly, když jsem se procházela. Vnímala jsem kolem sebe sváteční atmosféru, cítila jsem klid a pohodu.
Tak se dostala Sněžná Andělka sem nám.
